Legenda o artušovi

     Před dávnými časy po smrti Uthera Pendragona neměla Británie krále a každý rytíř se chtěl zmocnit koruny pro sebe. Země se dostala na zcestí a všude panovala bezzákonnost; zrno, jež by pro chudé vydalo chléb, bylo zašlapáváno do země a nebylo nikoho, kdo by pohnal zlovolníky před soud.

       Když bylo nejhůře, objevil se mág Merlin a spěchal do míst, kde sídlil arcibiskup canterburský. Spolu se poradili a dali vyhlásit, aby se všichni rytíři a urození páni z Británie sjeli do Londýna a o Štědrém dni, který se kvapem blížil, setkali ve Velkém kostele. Tak se stalo. Pak ráno Štědrého dne, když vycházeli z kostela, spatřili na kostelním nádvoří veliký kámen, na něm železnou desku a v ní vězící nahý meč. Na desce stálo zlatým písmem: „Kdokoli vytáhne tento meč, stane se právem svého narození králem Anglie.“

        I podivili se těm slovům a přivolali arcibiskupa, aby se podíval na kámen. Pak se ti rytíři, jimž bylo po chuti státi se králem, nemohli udržet a tahali za meč, seč jim síly stačily, leč ten se ani nepohnul. Arcibiskup je tiše sledoval, a když byli z toho tahání celí zesláblí, promluvil: „Není zde muže, který by dokázal vytáhnout tento meč a ani já nevím, kde jej hledati. Toto však je má rada – nechť jsou dva rytíři, dobří a praví mužové, ustanoveni strážiti tento meč.“ Tak se stalo. Avšak páni a mužové ve zbrani křičeli, že by každý měl mít právo získat meč a rozhodli, že na Nový rok bude uspořádán turnaj a každý rytíř, který vyhraje, se může zapsat do pořadníku.

        Když si pak v novoroční den přišli rytíři poslechnout kázání ve Velkém kostele, jak bylo jejich zvykem, a po něm se utkali v poli, aby se připravili na turnaj, byl mezi nimi i statečný rytíř sir Ector, jenž s sebou přivedl sira Kaye, svého syna, a Artuše, Kayova soukojence. Kay si večer předtím odepjal meč a ráno ve spěchu, aby se neomeškal na turnaj, si jej zapomněl připnout, poprosil tedy Artuše, aby jel zpátky a přinesl mu ho. Když však Artuš přijel k domu, dveře byly zamčeny, neboť ženy se odešly podívat na turnaj, a ač se Artuš snažil seč mohl, dovnitř se nedostal. Tu odjel ve velikém hněvu, řka si pro sebe: „A přece Kay nebude v tento den bez meče. Vezmu meč na kostelním nádvoří a dám mu jej,“ a hnal koně cvalem, až dojel k bráně kostela. Zde seskočil, koně pevně uvázal ke stromu, pak běžel ke kameni, sevřel jílec meče a snadno jej vytáhl. Nato opět naskočil na koně a přivezl meč siru Kayovi.

        Jakmile sir Kay meč spatřil, poznal, že mu nepatří, nýbrž je to meč z kamene. Vyhledal tedy svého otce, sira Ectora, a řekl mu: „Sire, toto je meč vytažený z kamene, a já jsem tedy podle práva králem.“ Sir Ector na to nic neřekl a jen mávnutím ruky poručil Kayovi i Artušovi, aby jej následovali a všichni tři odjeli zpátky do kostela. Koně zanechali venku, vešli do kruchty a zde vzal sir Ector svatou knihu a vyzval sira Kaye, aby pod přísahou vypověděl, jak meč získal. „Dal mi ho můj bratr Artuš,“ odvětil sir Kay. „A jak jsi k němu přišel ty?“ obrátil se sir Ector na Artuše. „Sire,“ děl Artuš. „Vrátil jsem se domů pro meč mého bratra, avšak nenalezl jsem tam nikoho, kdo by mi jej vydal, a jelikož jsem se rozhodl, že můj bratr nemůže být bez meče, vzpomněl jsem si na meč v kameni a vytáhl jej.“ „Byli tomu přítomni nějací rytíři?“ otázal se sir Ector. „Nikoli, žádní,“ odvětil Artuš. „Pak se tedy ty stáváš právoplatným králem této země,“ prohlásil sir Ector. „Ale proč právě já?“ podivoval se Artuš. „Jelikož toto je kouzelný meč a nikdo jiný jej nemůže z kamene vytáhnout, než kdo je královského rodu.

         Zastrč meč zpět do kamene a ukaž mi, zda-li jej tasíš.“ „Hned to bude,“ odvětil Artuš, vrátil meč na jeho původní místo a sám sir Ector se ho pokusil vytáhnout, ale neuspěl. „Teď je řada na tobě,“ obrátil se k siru Kayovi, ale sir Kay si neporadil o nic lépe než jeho otec, ač táhl, seč mu síly stačily. „Teď ty, Artuši,“ a Artuš vytáhl meč snadno, jako kdyby vězel v pochvě a nikoli v kameni, a když tak učinil, sir Ector a sir Kay před ním padli na kolena. „Proč přede mnou ty, můj otče, a ty, můj bratře, klekáte?“ otázal se Artuš překvapeně. „Nikoli, můj pane,“ odvětil sir Ector. „Vpravdě nejsem vaším otcem a do dnešního dne jsem ani nevěděl, kdo jím opravdu byl.

      Jste synem Uthera Pendragona a přinesl mi vás jako novorozence sám Merlin se slibem, že až přijde čas, zvím, z jakého ledví pocházíte. A nyní mi to bylo vyjeveno.“ Když Artuš uslyšel, že není synem sira Ectora, hořce se rozplakal. „Jsem-li král,“ řekl posléze, „žádej, oč chceš, a vše ti vyplním. Neboť tobě a mé paní a matce dlužím více než komukoli jinému na světě, vždyť mě milovala a vychovávala jako vlastního syna.“ „Sire,“ odvětil sir Ector, „víc nežádám, než abyste ustanovil vašeho soukojence, sira Kaye, senešalem nad všemi vašimi zeměmi.“ „To hned učiním,“ odvětil Artuš, „a dokud budeme oba živi, nebude tento úřad zastávat nikdo jiný.

       Pak je sir Ector vybídl, aby společně vyhledali arcibiskupa a vypověděli mu vše, co se událo s mečem, který ponechal Artuš stát v kameni. Na svátek Zjevení Páně přibyli baroni i rytíři znovu, meč však nedokázal kromě Artuše nikdo vytáhnout. Když to spatřili, mnozí z baronů vzpláli hněvem a křičeli, že nepřijmou za krále jinocha, jehož krev dozajista není lepší než jejich. Bylo tedy dohodnuto vyčkat až do Hromnic, kdy se mělo sjet ještě více rytířů, a mezitím dva prve vybraní mužové dnem i nocí střežili meč. Ale na Hromnice se ostatním nevedlo lépe a jiné to nebylo ani o Velikonocích. Když pak přišly svatodušní svátky a mnozí prostí lidé viděli, jak Artuš vytahuje meč, křičeli jedním hlasem, že on je jejich jediný král a že zabijí každého, kdo by soudil jinak.

     Tu před ním chudí i bohatí padli na kolena, Artuš vzal meč a vztáhl jej nad oltář, kde stál arcibiskup, a nejlepší z přítomných mužů jej pasoval na rytíře. Když mu byla na hlavu vsazena koruna, přísahal pánům i prostému lidu, že bude pravým králem a bude jim vládnout spravedlivě po všechny dny svého života.

      Král Artuš měl sestru jménem Morgana le Fay, která byla zběhlá ve všech druzích magie a nenáviděla svého bratra, neboť v boji zabil rytíře, jehož milovala. Aby však došla svého a pomstila se králi, navenek se usmívala a nikdo netušil, jaká vášeň jí plane v srdci.

      Jednoho dne přišla Morgana le Fay za královnou Gueneverou a požádala ji o svolení, aby mohla odjet. Královna by ráda počkala, až se Artuš vrátí, avšak Morgana naléhala, že dostala špatné zprávy a nemůže čekat. Královna ji tedy bez odkladu propustila.

      Brzy ráno za úsvitu následujícího dne nasedla Morgana le Fay na koně a jela den a noc a v poledne dalšího dne dojela k opatství jeptišek, kam král Artuš odjel odpočívat po těžké bitvě, kdy po tři dny téměř nezamhouřil oka.

„Nebuďte ho,“ řekla Morgana le Fay jeptiškám,neboť sem přijela s vědomím, že zde spícího krále najde. „Probudím jej sama, až usoudím, že se sdostatek vyspal.“ Chtěla mu totiž ukrást meč Excalibur. Jeptišky se ji neodvážily neposlechnout a tak Morgana le Fay zamířila přímo do pokoje, kde hluboce spal král Artuš a v pravici třímal meč Excalibur. Když to spatřila, opustila ji odvaha a neodvážila se dotknout meče, neboť dobře věděla, že pokud by se Artuš probudil a spatřil ji, stálo by ji to život. Vzala tedy jen pochvu a zase odjela.

     Když král procitl a pohřešil pochvu, rozzuřil se a tázal se, kdo zde byl. Tu mu jeptišky pověděly, že zde byla jeho sestra Morgana le Fay a odešla s jeho pochvou pod pláštěm.

    „Běda!“ vzdychl král. „Špatně jste mě střežili!“

    „Sire,“ odvětily, „neodvážili jsme se protivit vaší sestře.“

    „Osedlejte nejlepšího koně, který je tu k mání,“ rozkázal král, „a požádejte sira Ontzlaka, aby si vzal dalšího a jel se mnou.“ Oděli se v brnění a vyrazili za Morganou le Fay.

 Nejeli dlouho, když potkali pasáka krav a zastavili, aby se ho zeptali, zda tudy neprojela nějaká paní.

    „Ano,“ odvětil pasák, „projela tudy dáma se čtyřiceti koňmi a zmizela v támhletom lese.“

      Pak hnali koně tryskem, až Artuš spatřil v dáli Morganu le Fay, kterak se ohlíží. Když spatřila, že ji Artuš pronásleduje, pobídla koně k větší rychlosti, ale když pak pochopila, že mu neunikne, vjela do jezera rozlévajícího se na pláni na okraji lesa a vzkřikla:

     „Ať mne potká cokoli, můj bratr pochvu nedostane,“ a hodila ji daleko do vody a pochva se potopila, těžká zlatem a démanty. Poté uprchla do údolí plného balvanů a sebe, své muže i koně, proměnila v mramorové kvádry. Sotva to stačila udělat, když se přihnal král, ale když ji nikde neviděl, pomyslel si, že ji na oplátku za její špatný čin muselo potkat něco zlého. Hledal pak pochvu všude kolem, ale když ji nenašel, vrátil se zpátky do opatství. Jakmile byl Artuš pryč, Morgana le Fay všem navrátila původní podobu a řekla: „Teď, páni, můžeme jet, kam nám libo.“ A odjela do země Gore, kde opevnila svá města a hrady ještě silněji než dříve, neboť se krále velmi obávala. Ten mezitím odpočíval v opatství a když si dosyta odpočinul, odjel na Camelot a byl uvítán královnou a všemi rytíři. A když vypověděl svá dobrodružství, i to, jak se ho Morgana le Fay snažila zabít, chtěli ji za tu zradu upálit.

     Následujícího dne přijela se zprávou od Morgany le Fay dvorní dáma, řkoucí, že Morgana le Fay posílá svému bratru králi jako dar drahocený plášť pokrytý drahými kameny a prosí ho, aby jej přijal a odpustil jí, čím ho snad urazila. Král na to nic neřekl, ale plášť ho potěšil a už už si ho chtěl přehodit přes ramena, když tu vystoupila jezerní paní a žádala ho, zda by s ním nemohla promluvit o samotě. „Oč jde?“ otázal se král. „Řekni to zde a nic se neostýchej.“ „Sire,“ řekla paní, „nenasazujte si ten plášť a nedávejte ho ani svým rytířům, ať si ho napřed ve vaší přítomnosti nasadí ten, kdo ho přinesl.“ „Moudrá slova,“ odvětil král. „Zařídím se podle nich. Dámo, přeji si, aby sis nasadila plášť, který jsi mi přinesla, a já si ho mohl prohlédnout.“ „Pane,“ odvětila, „nepřísluší mi nosit královský šat.“ „Při mé hlavě,“ zaklel Artuš, „oblékneš si ho, než si ho já přehodím přes záda nebo než si vyzkouší kdokoli z mých rytířů,“ pak kázal rytířům, aby ji do pláště oblékli, a když tak učinili, padla mrtva, spálena na popel tím začarovaným pláštěm. Tu byl král ještě rozzuřenější než dříve, že na něj vlastní sestra strojí tak podlé úklady.

   Artuš však musel svést mnoho klání a porazit četné krále, než byl všemi uznán za pána a často by chyboval, snad i selhal, nebýt Merlinovy moudrosti, jíž naslouchal, a pomoci jeho meče Excaliburu, který na Merlinovo přikázání tasil pouze v krajní nouzi. Později bude vyloženo, jak král Artuš k meči Excaliburu, té skvělé čepeli, jejíž jasný lesk se zabodával do očí nepřátel tak, že potácivě ustupovali nazpět, oslněni jeho září, přišel. Pod Artušovým praporcem se shromáždilo mnoho rytířů, mezi nimi sir Ban, král zámořských Galů, který byl vždy jeho věrným přítelem. I stalo se, že v jedné z těch válek, když král Artuš, král Ban a král Bors spěchali na pomoc králi Cameliardu, Artuš spatřil Guenevru, královu dceru, s níž se později oženil. Nyní se však králové Ban a Bors vrátili do svých zemí za mořem a sám Artuš odjel do Carlionu, městu na řece Usk, kde se mu zdál podivný sen.

     Zdálo se mu, že země byla ovládnuta gryfy a plazy kteří utiskovaly a pálili jeho lid, on proti nim vytáhl do boje a byl těžce raněn, ač nakonec všechny nestvůry pobil. Když procitl, vzpomínka na ten sen na něm těžce lpěla, a tak, aby se jí zbavil, dal svolat rytíře ku společnému lovu. Z hradu vyjeli tryskem, až se ocitli v lese. Brzy vyslídili jelena, jehož král prohlásil za svou kořist a pobídnuv koně vyrazil za ním. Jelen však běžel rychle a král se k němu marně pokoušel přiblížit. Štvanice trvala tak dlouho, až sám král ztěžkl v sedle a kůň pod ním padl mrtev. Artuš pak usedl pod strom a odpočíval, když náhle zaslechl štěkot ne méně než třiceti psů. Zvedl hlavu, aby se podíval, odkud se ona smečka blíží, a tu spatřil, jak se k němu blíží zvíře tak podivné, že by je v celém svém království pohledal. Zamířilo přímo k tůni, kde hltavě pilo vydávaje přitom zvuk jako smečka štěkajících psů, a když se napilo do sytosti, odkvapilo.

     Zatímco král přemítal, jaký druh tvora to mohl být, kráčel kolem rytíř, a když spatřil pod stromem odpočívat muže, stanul, aby se jej zeptal:     „Rytíři zamyšlený a ospalý, rci mi, zda tudy neprošlo podivné zvíře?“

    „Vpravdě,“ odvětil Artuš, „Nyní musí být již nejméně dvě míle daleko. Co s ním chceš?“

   „Oh sire, sleduji to zvíře zdaleka,“ odvětil rytíř. „Koně jsem uštval k smrti. Kdybych jen našel jiného, hned bych se za ním znovu vydal.“

    Zatímco mluvil, přišlo páže vedoucí pro krále čerstvého koně, a když to rytíř spatřil, hned prosil, aby si toho koně mohl vzít.

    „Jsem na výpravě za tímto zvířetem již dvanáctý měsíc a buď zabiji já je nebo ono mne.“  

   „Sire rytíři,“ odvětil král, „svou část úkolu jsi již splnil; přenechej mi svou výpravu a já pojedu za zvířetem stejnou dobu, jako jsi jel ty.“  „Hlupáku!“ odvětil rytíř, který se jmenoval Pellinore, „vše to by bylo marno, neboť toto zvíře nemůže skolit nikdo jiný nežli já či někdo z mého rodu,“ a bez dalších slov skočil do sedla.

    ,,Můžeš mého koně získat silou,“ opáčil král, „ale nejprve bych rád dokázal, kdo z nás dvou je lepší jezdec.“

   „Dobrá,“ souhlasil rytíř, budeš-li mne chtít potkat, přijď k tomuto prameni. Zde mne vždy nalezneš.“ Nasadil koni ostruhy a odcválal pryč. Král za ním hleděl, dokud mu nezmizel z dohledu, pak se obrátil k pážeti a poručil mu, aby co nejrychleji přivedlo jiného koně. Zatímco naň čekal, okolo šel čaroděj Merlin v podobě malého chlapce a zeptal se krále, proč je tak zamyšlený.

   „Mám vskutku důvod být zamyšlený,“ odvětil král, „neboť jsem spatřil tu nejpodivuhodnější věc na světě.“

   „Dobře to vím,“ odpověděl Merlin, „protože znám všechny tvé myšlenky. Ale je hloupé setrvávat v podobných úvahách, protože přemýšlením se nic nespraví. Vím i to, že tvým otcem byl Uther Pendragon a matkou tvou paní Igraine.“

   „Jak může chlapec jako ty znát podobné věci?“ vykřikl rozezleně Artuš, ale Merlin jen odpověděl:

   „Vím to lépe než kterýkoli žijící člověk,“ a odešel; brzy se však k tůni vrátil v podobě osmdesátiletého kmeta, který tam usedl k odpočinku.

   „Proč jsi tak smutný?“ otázal se.

    „Jak bych nebyl smutný,“ odvětil Artuš, „když k tomu mám mnoho dobrých důvodů. Navíc zde byl chlapec, který mi vykládal věci, jež neměl právo znát, mezi jiným i jména mého otce a mé matky.“

    „Řekl ti pravdu,“ opáčil stařec. „A kdybys mu naslouchal, pověděl by ti mnohem víc. Jak tvá sestra povije dítě, které přinese zkázu tobě i všem tvým rytířům.“

   „Kdo jsi?“ podivil se král.

   „Jsem Merlin. To já jsem za tebou přišel v podobě chlapce. Znám všechny věci; jak zemřeš vznešenou smrtí, byv zabit v bitvě, zatímco můj konec bude ostudný, neboť budu zaživa pohřben v zemi.“

    Nebyl už čas říci víc, neboť sluha přivedl královi koně, ten se na něj vyhoupl a hnal se zpátky na Carlion.

   Král Artuš vybojoval těžký boj s nejvyšším rytířem v celé zemi a ač se bil tvrdě a dobře, padl by, nebýt Merlina, který rytíře zaklel kouzlem hlubokého spánku a pak krále zavedl za poustevníkem, který se vyznal v léčitelství a vyhojil králi rány během tří dnů. Dále Artuš a Merlin nečekali, dali poustevníkovi sbohem a odešli.

     Když odjížděli, řekl Artuš: „Nemám meč,“ ale Merlin jej nabádal, aby sečkal a byl trpělivý, že brzy nějaký meč získá. Po chvíli přijeli k velikému jezeru, uprostřed nějž Artuš spatřil ruku čnící z vody, kterak třímá meč.

   „Hle,“ řekl Merlin, „toť meč, o kterém jsem mluvil.“ Král tam znova pohlédl a uzřel luznou pannu stající na vodní hladině. „To je Jezerní paní,“ řekl Merlin. „Přichází za tebou, aby ti dala meč, požádáš-li ji o to dvorně.“ Když se panna přiblížila, Artuš jí pozdravil a řekl:

    „Panno, prosím tě, vydáš mi meč, jejž nad vodou třímá ruka? Přál bych si, aby byl můj, neboť jsem pozbyl vlastní zbraně.“

    „Tento meč je můj, králi Artuši,“ odvětila, „však dám ti jej, pokud mi dáš dar, až tě o to požádám.“

    „Při mé víře,“ vzkřikl král, „věnuji ti jakýkoli dar, který bude tvému srdci milý.“

    „Dobrá,“ děla panna, „pospěš tedy do člunu, dovesluj k meči a vezmi jej i s pochvou.“ Neboť to byl meč Excalibur. „Co se týče mého daru, požádám oň v pravý čas.“

     Tu král Artuš a Merlin sesedli s koní, pevně je uvázali a vstoupili do loďky. Když přijeli k ruce třímající meč, Artuš jej uchopil za jílec a ruka ihned zmizela. Pak zbraň dovezli zpět na pevninu.

     Když odjížděli, král si svůj meč zamilovaně prohlížel, čehož si povšiml Merlin a s úsměvem se otázal:        „Co je ti, králi, milejší, meč nebo pochva?“

    „Rozhodně meč,“ odvětil Artuš.

    „Nejsi moudrý, když to říkáš,“ namítl Merlin, „neboť pochva je desetkrát cennější než meč a dokud ji máš připnutou, neproliješ žádnou krev, jakkoli těžce bys byl zraněn.“

    Tak jeli do města Carlionu, kde jim královi rytíři připravili milé uvítání a říkali, že je radost sloužit pod králem, který nasazuje život jako každý prostý člověk.